DELTON HWY
Poté, co jsme na Aljašce strávili několik dní v Denali N.P., vypravili jsme se na další, tentokrát mnohem delší cestu, téměř k Severnímu ledovému oceánu. Vyrazili jsme z Fairbanks, kde jsme si nakoupili potraviny asi na týden a naším cílem je Prudhoe Bay. Zde se nachází ropná rafinérie. Máme před sebou 800 km (500mil) po Delton Higway, silnici vyasfaltované pouze z 20%. Kvůli kamionům, které zajišťují dopravu všeho potřebného pro zaměstnance rafinérie, je udržovaná celoročně.
Cesta není tak špatná, jak jsme čekali. K večeru se poohlížíme po nějakem místě, kde bychom postavili
stan. První dva kempy jsme minuli, až když odbočíme za Livengoodem na silnici č. 2 a zeptáme se, najdeme tábořiště. Je to plácek u řeky. To je všechno, žádné záchody, ani voda. Ale místo je to opravdu hezké. Bohužel nepříjemnou společnost nám dělají komáři. Ráno to balíme a vyrážíme opět na cestu. Přejíždíme řeku Yukon, zkoušíme tu chytat ryby, ale voda je úplně kalná. Uděláme pár fotek, staváme se ve Visitor centru, ale nic moc nám neporadí. Natankujeme, nabereme vodu a frčíme dál. Po cestě ještě vidíme sobici s mládětem, ale než stačíme fotit, zastavi před ní zvědaví turisté a ona samozřejmě zmizí v lese. O kus dál nám přeběhne přes cestu medvědice černá s dvěma medvíďaty, ale mají dost na spěch. Odpoledne přejíždíme polární kruh a k večeru dorazíme do Coldfood. Sprchujeme se, protože další sprchy jsou až v Deadhorse, těsně před Prudhoe Bay. V tomto okamžiku máme za sebou polovinu cesty. Navštívíme Visitor center. Máme štěstí, je tu starší pán, který má přehled o celé Aljašce. Kupujeme mapu a do ní nám zakreslí spoustu užitečných informací. Poradí nám, že za orlem bělohlavým a vydrami musíme na jih, ptáme se ho i na lední medvědy, ale odkazuje nás na konec silnice, abychom se pozeptali tam. Jsou prý na krách v oceánu. Také dostaneme kontakt na člověka jménem Jack, který tu bydlí celý život a mohl by nám poradit. Kempujeme kousek za Cold Footem v Marion Creek Campground. Je placený, stojí 8$ za místo. Ale jsou tu suché záchody a pumpa s pitnou vodou. Přespíme a ráno se vypravíme za Jackem.
Jack bydlí ve Wiseman Village (sto let stará zlatokopecká vesnička). Je tu pár starých srubů a dost nepořádek. Mysleli jsme, že to bude nějaký děda, ale je mu tak asi čtyřicet. Je moc milý, zve nás na kafe. Má srub, zahrádku s kytkami, zeleninou, bramborami. V předsíni visí kůže z vlků, lišek a rosomáků.
Povídáme si, dozvídáme se hodně zajímavých věcí. Živí se lovem, sbírá brusinky, loví ryby. Zjišťujeme, že vidět nějaká zvířata asi nebude jen tak. Na každou 1 až 5 čtvereční míli připadá jeden los. Poradí nám, kde bychom mohli vidět bobry, ale je poledne a bobři spí a my se do večera zdržet nemůžeme. Koupili jsme si kůži z rysa a pokračujeme.
Projíždíme horami, zastavujeme u jezera, ale fouká hodně vítr, tak jen svačíme. Zastavil u nás policajt, informuje nás, že kdybychom potřebovali pomoc, v Sagwonu má stanici. Je to 80 mil. Je to od něj hezké, netušíme totiž, že jeho pomoc budeme brzy potřebovat. O kus dál vidíme na skalách několik koz i s mláďaty. Zaparkujeme a zkoušíme je fotit. Ale nemáme moc štěstí, šplhají výš a výš do skal. Vracíme se a pokračujeme.
Jakmile jsme přejeli hory, příroda se znatelně změnila. Žádné stromy, všude jen louka zarostlá borůvším, brusinkami, nízkým křovím. Počasí nám celkem přeje, sice trochu fouká, ale je docela teplo. Asi 80 mil před Deadhorsem pobíhá po silnici zmateně mládě soba. Utíká na louku. Jarda se ho snaží vyfotit, ale
zaujalo ho na horizontu něco jiného. S dalekohledem poznáváme pižmoně! Okamžitě balíme všechno na focení a vyrážíme za ním. Brzy se nám ztratí za horizontem, ale my jdeme dál. Nejde se lehce, musíme do mírného kopce po louce. Je to samá bažina, trsy trávy, mech. Nohy se nám boří. Jarda se nestačil ani přezout, jde v sandálech. Pižmoň se nám ztratil. Na konci louky je sráz a dole teče řeka. Na druhém břehu se jich pase celé stádečko! Napočítali jsme asi jedenáct kusů, včetně mláďat. Pomalu slézáme dolů, je to pořádný sraz. Opatrně se přiblížíme k řece, má dvě ramena, tak se zatím nebojí. Zkouším řeku přebrodit. Naivně si vyhrnu kalhoty ke kolenům, ale voda je mi do pasu. Proud je strašně silný, sundala jsem si boty, na dně jsou balvany. Několikrát málem upadnu, ale podaří se a Jarda jde i s výbavou za mnou. Klepu se strachy, aby do řeky nezahučel. Ale zvládl to. Pižmoni si nás stále nevšímají, za druhým ramenem řeky se cítí v bezpečí. Naštěstí jsme dost blízko, aby se dalo pohodlne fotit. Sluníčko nám přeje, sice se okolo honí spoustu mraků, ale zatím nám svítí. Zůstáváme asi půl hodiny, fotky se daří. Pak se stádečko pomalu zvedá a odchází. Také sluníčko se nám schovává. Přebrodíme řeku zpátky, opět žádná sranda. Teprve teď si uvědomuji, jaký kus musíme vyšplhat nahoru a jak daleko to máme k autu. Jsem unavená, mokrá, fouká studený vítr, je večer a za chvíli bude pršet. Mám co dělat, abych to zpátky zvládla. Měla bych víc trénovat. Jardovi se také nejde moc dobře. Zanedlouho opravdu začalo pršet a tak k autu dorážíme promoklí na kost. Když jsme naskládali věci dovnitř, čekalo nás nepříjemné překvapení. Notebook nám vybil autobaterii.
Naštěstí ani ne do pěti minut jede okolo nás známý policajt. Je vybavený, má startovací kabely. Poučí nás, že musíme být víc opatrní a my můžeme pokračovat směr Deadhorse. Má pravdu, musíme si dávat víc pozor. Během dne potkáváme jen několik osobních aut a pár kamionů, ale ty by stejně asi nezastavily. Sice máme dost benzínu, jídla a vody, ale například mezi Fairbanks a Deadhorse není žádná lékařská pomoc (498 mil, 797 km). Telefony jsou jen ve Visitor centrech a ty nefungují non stop. Mobilní telefony samozřejmě nefungují vůbec. Po cestě ještě vidíme několik lovců, kteří běží po silnici schovaní za autem, protože zvěř je zde na auta zvyklá a nebojí se. Mají luky a sledují dva soby, ale stejně nic netrefí. Škodolibě jim to přeji. Stejně by jim uřízli jen trofeje.
Po desáté večer dorazíme téměř na konec naší cesty. Stavíme stan kousek před Deadhorse. Začíná pršet. Jsme unaveni. Vaříme večeři a jdeme spát. Ráno ujedeme zbylých asi 12 mil a jsme na konci. Moc
se nám tu nelíbí. Všude spousta strojů na odklízení sněhu, malé letiště a ošklivé plechové budovy – hotely. K Severnímu ledovému oceánu se nesmí, kvůli rafinérii. Museli bychom si zaplatit vyhlídkový autobus za 37$ na osobu. Je to vlastně dvouhodinová vyjížďka po rafinérii s 20 min. zastávkou u oceánu. Takže nic pro nás. Zkoušíme si zjistit, jestli by nás někdo nevzal malým letadlem za ledními medvědy. Obcházíme letecké společnosti, ale nikde neuspějeme. Všude nám tvrdí to samé. Jsou daleko, kdovíkde. Stejně se tam nedá přistát. Cena letadla pro 6 osob je 350 $ na hodinu, vrtulník asi 500-600 $ na hodinu. Ještě uvažujeme o cestě do Barow, kde žijí eskymáci, ale i to nakonec vzdáváme. Není prostě dobrá doba na focení ledních medvědů. Po poledni poměrně zklamaní tankujeme, čepujeme vodu a vyrážíme na zpáteční cestu do Fairbanks.
Přes den jsou všechna zvířata schovaná. Vidíme akorát vrány na mršině soba a několik syslů.
Počasí nám moc nepřeje, začíná být zataženo. V poledne zastavujeme u řeky. Vaříme oběd, odpočíváme a k večeru kolem šesté vyrážíme na cestu. Dřív to nemá cenu. Všechno je schované. Počasí stále nic moc, už je úplně zataženo. Potkáváme pár sobů, ještě víc lovců. Rozhodneme se, že pojedeme celou noc. Benzín by nám měl vystačit. K ránu Jarda fotí krásné červánkové panorama a
potkáváme losici. Než se stačíme otočit, přejde silnici a mizí v lese. V Coldfootu jsme natankovali, ale jen 3/4 nádrže. Je to chyba, protože další pumpa u Yukonu má otevřeno až od deseti. Dolejeme rezervní galon a riskneme to. Do Fairbanks bychom už nedojeli, ale naštěstí je ještě jedna pumpa před městem v lese. Je tu taky hospoda. Snídáme a vyrážíme do Fairbanks, odkud pokračujeme směrem na jih.
Pokud se na Delton HWY vypravíte, určitě nepodceňujte: kontrolu vašeho auta (náhradní pneu, rezervní kanystr s benzínem), dále protijedoucí kamiony – mají vždy přednost, komáry – jsou jich všude mraky, teplé oblečení (v Deadhorse je průměrná letní teplota 0-5 °C) a samozřejmě nenechávejte žádné jídlo ve stanu kvůli medvědům.
Na Delton HWY jsem si teprve uvědomila, jak drsná Aljaška ve skutečnosti je. Cesta tam a zpátky nám trvala pět dní a asi nejsilnějším zážitkem bylo stádo pižmoňů. Na tato zajimavá zvířata v přírodě jen tak nenarazíte.